Tvrdé lekce sebelásky

5. srpna 2018 v 10:32 | Míša |  Téma týdne
Komu dát místo v srdci? Jestli váháte a nevíte komu, poradím vám - dejte ho v první řadě sami sobě. Sebeláska? Klišé? Vždyť tohle téma se omílá stále dokola. Ano, všichni propagují sebelásku a mně to ještě nedávno přišlo jako hloupost. Vnímala jsem to jako něco, co je zrovna "in", a tak si na sociálních sítích všichni hrají na to, jak se po fyzické i psychické stránce mají hrozně rádi a jsou se sebou spokojení. Jenže sebeláska bude "in" vždycky - nebo by přinejmenším měla být.

"Jak se naučíme sobě dávat a projevovat lásku, tak budeme dávat lásku druhým a od druhých ji přijímat. Úroveň naší sebelásky určuje, jak budeme schopni milovat a jak nás budou milovat druzí."

Mám takové vlastnosti, které na první pohled působí nevinně až možná pozitivně, ale ve skutečnosti mi dost často komplikují život a ubližují. Jsem obětavá, a tak bych pro osoby, které mám ráda, udělala cokoliv na světě… a já si ty osoby oblíbím hodně rychle, dost se na lidi citově vážu. A tak se stalo, že jsem na první místo postupně tři různé osoby, udělala z nich střed vesmíru a sebe jsem při tom úplně zazdila. Táhlo se to dlouhé dva roky, než mi začalo docházet, že to takhle nejde a že sebeláska nemá být vnímaná jako klišé, protože je důležitá.

Považuji za nutné podotknout, že s ani jednou z těch osob jsem neměla vztah, nebyli to partneři. Přesto mezi námi bylo Něco. A to Něco vždycky rychle vzplanulo a po chvíli zase uhaslo. Byla jsem třikrát odmítnutá a pokaždé chtěla znát odpověď na otázku: "Proč, co je na mně špatně?"

Nechápala jsem, jak ty osoby můžou po tom všem odejít, vždyť to vypadalo tak nadějně! To je to nebolí? To to bylo z jejich strany tak moc vlažné, že ani nemají výčitky svědomí?

Mám spoustu skvělých kamarádek, které mi snad tisíckrát řekly: "Vykašli se na to!" A já věděla, že mají pravdu, ale nedokázala jsem se na to vykašlat. Nechtěla jsem se smířit s tím, že jsem těm lidem tak moc ukradená a že prostě odešli.

Dělala jsem scény, brečela, prosila, křičela, omlouvala se. Tohle všechno stále dokola. S každým takovým výstupem jsem ztrácela svou cenu. Nejen v jejich očích, ale hlavně v těch svých, což mi dochází až takto zpětně.

Říká se - do třetice všeho dobrého. Já bych to změnila na - do třetice všeho nejhoršího. Nejen, že jsem dělala ty scény, já snižovala svoji hodnotu ještě předtím, než to mezi námi skončilo. Nikdy jsem nepotkala člověka, který by měl potřebu být tak moc akční, jako On. Bylo mi to sympatické, líbilo se mi, že nesedí doma na zadku a doopravdy žije. Jenže! Nic jsem od něj neslyšela tak často jako větu: "Nemám na tebe čas." nebo "Nebudu na tebe mít čas." A víte co? Mně to bylo jedno, spokojila jsem se s tím, že si na mě ten čas udělá jednou za dva až tři týdny. Brala jsem to tak, že se opravdu snaží, ale prostě ten čas nemá, a tak jsem přiběhla vždycky, když písknul. Dokonce jsem si vzala volno v práci a jela přes celou ČR, jenom abych s ním mohla strávit víkend… a aby mi o týden později řekl, že to takhle nechce, že mi nechce ubližovat a že je konec. A můj svět se v tu chvíli potřetí zhroutil.

Potom mi začalo docházet, že on na mě ten čas neměl, protože ho nechtěl mít. Všechny ty svoje aktivity dělal, protože je prostě dělat chtěl, ne protože by je dělat musel. On se asi kvůli mně stejně moc nechtěl snažit, protože jsem se od něj ještě dozvěděla že jsem taková a taková… což mě dost ranilo a obrečela jsem to. No a samozřejmě jsem to brala tak, že to je moje chyba, že já jsem špatná, a proto to dopadlo, jak to dopadlo.

Nepíšu to proto, abych na něj (na ně) házela špínu. Jen jsem chtěla uvést, jak to může vypadat, když si člověk sám sebe dostatečně neváží. A hlavně jaké události předcházely mému "prozření".

Nevěnujte svůj čas a energii lidem, kteří nejsou ochotní věnovat svůj čas a energii na oplátku zase vám. Nedávejte nikomu pocit, že přiběhnete, když si na vás jednou za čas milostivě vzpomene. A pokud odejde, nechte ho - prožijte si tu bolest a jednou se pozastavíte a dojde vám, že vám bez něj je opravdu líp, ačkoliv jste si mysleli, že bez něj nemůžete žít a už nikdy nebudete šťastní. Jasně, že budete!


A hlavně si proboha nemyslete, že to byla vaše chyba a že na vás je něco špatně! Původně jsem psát, co mi ten dotyčný přesně vytkl, ale cítím, že teď se to sem tak nějak hodí. Byla jsem vyšší než on, ne o moc, ale byla. No a naivně jsem si myslela, že mu to nevadí. Jenže ono mu to vadilo a údajně to pro něj bylo "nepřirozené" a nemohl si na to zvyknout. Měla jsem v tu chvíli chuť si uříznout nohy. Je mezi náma konec protože jsem vysoká?? Tragédie, chápete.

Jo, jsem vysoká, ale to přece není žádná vada. Navíc z toho můžu udělat přednost. Udělá on přednost ze svého hloupého postoje, že je nepřirozené, když je holka vyšší než kluk? Těžko. Takže rada pro vás - pokud vám někdo třeba řekl to samé co mně, tak nebrečte. Běžte si radši koupit boty. Na podpatku, samozřejmě.

Mohla bych tady psát dál a dál. O vztazích, o sebelásce, o tom, jak mít rádi sami sebe a jak se vyrovnat s tím, když vás někdo nemá rád… ale toho na internetu jistě najdete spoustu. Takže teď už vám jenom zopakuji, ať místo ve svém srdci dáte v první řadě sobě, abyste nedopadli jako já. A dám vám sem tenhle skvělý úryvek od A. S. Puškina z díla Evžen Oněgin…

"Komu dát důvěru a lásku?
Koho nic k zradě nepohne?
Kdo vsadil by nás do obrázku,
skočil by pro nás do ohně?
Kdo neroztrousí o nás klepy?
Kdo k našim chybám bude slepý?
Kdo strpí naše nálady?
S kým nemůžem být neradi?
Věříte, že vás někdy nebe
tak blízkou duší obdaří?
Můj velectěný čtenáři,
milujte jednoduše... sebe!
Pro sebe těžko na světě
vhodnější objekt najdete."

 
 


Komentáře

1 padesatka padesatka | E-mail | Web | 5. srpna 2018 v 10:51 | Reagovat

Jó, holka, zkušenosti jsou nepřenosné, ty si musí každý ve svém životě vyrobit sám...:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama