Co dělám a kým momentálně jsem

4. srpna 2018 v 10:11 | Míša |  Ze života
Jmenuju se Michaela.

To teda není momentální, tak se jmenuju už dlouhých 20 let. Drtivá většina lidí mi říká prostě Míšo a pár lidí Michalo. Třeba mamka mi tak říká, když jí zrovna něčim štvu, což se děje dost často. Ségra mi tak říká, protože přece nebude svoji sestru oslovovat nějak hezky (jako třeba Míšo). No a přítel mojí kamarádky mi tak říká, protože se navzájem rádi psychicky šikanujeme. Pak mám kamarádku, co mi říká většinou "hej ty krávo", ale ona je nejlepší, takže mi tak říkat může a já jí to můžu oplácet. Mám taky kamarádku, co mi říká Ďáble nebo Satane, což taky může, protože ona je taky Ďábel a Satan v jedné osobě. Jo a pak mám taky kamarádku, co mi říká "hej kámo" i když ví, že to nesnášim. A tak.


Byla jsem zaměstnaná v sociálních službách.

Ještě pár dní zpátky. Na pozici noblesně nazvané jako Kontaktní pracovník v nízkoprahovém zařízení pro děti a mládež. V praxi toto zaměstnání vypadá asi takhle - sedíte v klubu, rozletí se dveře a vtrhne tam banda puberťáků, kteří na vás nejsou vůbec zvědaví a chtějí buď heslo na wifinu nebo půjčit váš pracovní notebook. Vy je ale nemůžete nechat jen tak, a tak se začnete ptát co je u nich nového a jak to jde ve škole a připadáte sami sobě otravní, protože přesně takhle se vás vždycky ptali rodiče. A těm puberťákům taky připadáte otravní, protože přesně takhle se jich ptají rodiče, takže se dočkáte odpovědi "nic". Spokojíte se s tím nic, vydáte heslo na wifinu i svůj notebook a pak dvě hodiny posloucháte hudbu tak hlasitou, že vám praskají ušní bubínky, a těšíte se až všichni zase vypadnou.
Skončila jsem z jednoho prostého důvodu...


Budu se stěhovat do Prahy.

"Cože? Vždyť ty Prahu nesnášíš!" řekli snad všichni, komu jsem to oznámila. Všichni totiž vědí, že nesnáším davy lidí, velká města, davy lidí ve velkých městech a tak. Sice miluju tu lesy a horami obklopenou díru, ve které jsem vyrostla, ale po dvaceti letech cítím, že je čas na změnu. Opět. Půl roku to byl Hradec Králové a teď dám šanci i té nenáviděné Praze.


Objevila jsem v sobě cestovatelského ducha.

Asi teda. Jednoho krásného rána jsme se s kamarádkou probudily a shodly se na tom, že bychom někam rády vyrazily… a asi za hodinu jsme měly letenky do Irska. Na rozdíl od mých rodičů jsem z toho samozřejmě měla hroznou radost.

"Kam přesně chcete jet?"
"Nevim, všude.

"Kde budete spát?"
"Nevim, někde."

"A co tam budete dělat?"
"Nevim, něco. To se všechno vymyslí za pochodu."

A taky že se to vymyslelo. Jezdily jsme stopem s jednou krosnou a jedním menším batohem, dostávaly se na náhodná místa, spaly v hostelech s cizíma lidma (a s chlápkem z vězení), utratily strašně moc peněz v McDonaldu a strávily dlouhých 12 hodin na letišti. A jelikož vyrazit s pár věcmi a bez konkrétního plánu bylo jedno z našich nejlepších rozhodnutí, tak už máme vymyšleno, kam vyrazíme příští rok. No, a protože kamarádka mezitím bude hlídat děcka v Norsku, tak cítím, že bych také měla ještě nějaký ten trip spáchat.


Jsem trochu divná.

Ráda nakupuju v sekáčích, mám sbírku vysokých ponožek s obrázky a bundu, kterou pravděpodobně nosil před cca dvaceti lety něčí děda, takže se vlastně ráda oblíkám trochu jako bezdomovec. Mám skinny morče, který se podle papírů jmenuje Karla (přesněji Karlička), ale jelikož nemá žádnou srst, tak jsem jí překřtila na Plešku a říkám jí Pléšo, Plešičko, Plešino atd. atd. Miluju pásovce, nemá to žádný důvod. Nesnáším chodit na párty, ale vezměte mě na oldies a budu na hity Michala Davida, Helenky Vondráčkový a dalších pařit celou noc.


Jsem i trochu normální.

Mám ráda jídlo, miluju kebab a pizzu a fast foody. Ráda sedím dlouho do noci s kamarády a povídám si o všem možném. Miluju objímání. Baví mě číst knížky, a ještě víc mě baví psát své vlastní, i když jsem ještě nikdy nic nedopsala. Mám ráda tradice, které dodržujeme s "rodinou", která vlastně ani biologickou rodinou není, ale skoro jako kdyby byla, chápete. Strašně ráda poznávám nová místa a strašně ráda se vracím na Pálavu. Ráda fotím, všechny a všechno. Miluju vzpomínky, a tak si všechno dávám na nástěnku nebo ukládám do papírové krabice. Baví mě dělat hlouposti, ze kterých by moji rodiče asi padali do mdlob, ale jak řekl kamarád, když jsme nelegálně vyšplhali na střechu městského stadionu a pozorovali východ slunce - to nejsou hlouposti, to jsou zážitky.


Jsem prostě člověk.

Podle ostatních jsem přátelská a hlavně obětavá. Občas umím být i protivná a občas otravná, čímž nevědomky nutím k protivnosti ostatní. Občas jsem vtipná a občas trapná. Dost často nevím, co chci dělat se svým životem a dost často dělám hloupá rozhodnutí. Nemám žádný skvělý plán, podle kterého celý život pojedu. Můj plán je nemít konkrétní plán, prostě jen dělat to co zrovna chci a odejít, když zjistím, že to vlastně není to pravé.

Jsem Míša, ale klidně můžete říkat nějak jinak, vymyslet své vlastní oslovení. Těší mě.


 


Komentáře

1 Jeife Jeife | E-mail | Web | 4. srpna 2018 v 18:12 | Reagovat

Prostě svá :) vítej na blogu :)

2 padesatka padesatka | E-mail | Web | 5. srpna 2018 v 11:00 | Reagovat

Moc hezké představení...:)
Úspěšný blog přeju.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama