Irsko: Jak jsme si nepamatovaly název města a opily se ciderem

9. srpna 2018 v 9:32 | Míša |  Ze života
Den před mými 20. narozeninami jsme se s Áďou probudily a z naší nevinné ranní debaty o touze někam odcestovat vyplynulo to, že jsme si naprosto spontánně koupily letenky do Irska. Před několika lety jsem se do té země na základě fotografí a videí zamilovala a teď jsem sama sobě dala ten nejlepší narozeninový dárek. Vlastně mi ten dárek dala hlavně Áďa - sama bych se nikdy neodvážila do ciziny odjet a ona z toho nápadu byla tak nadšená, že do toho okamžitě a bez váhání šla.
Měly jsme letenky a tenhle plán - povezem minimum věcí v batohu, spát budeme u uživatelů Couchsurfingu nebo v hostelech, cestovat budeme převážně stopem a hlavně si to pořádně užijeme a uděláme z toho ten nejlepší výlet.

Jelikož toho mám k vyprávění spoustu, rozdělím povídání o Irsku do tří článků. Jeden se bude týkat našich zážitků z ubytování, druhý stopování (ze kterého jsem měla největší strach) a tenhle článek je věnovaný místům, která jsme navštívily a tomu, co jsme tam zažily.

12.6. - 20.6. 2018

 

Tvrdé lekce sebelásky

5. srpna 2018 v 10:32 | Míša |  Téma týdne
Komu dát místo v srdci? Jestli váháte a nevíte komu, poradím vám - dejte ho v první řadě sami sobě. Sebeláska? Klišé? Vždyť tohle téma se omílá stále dokola. Ano, všichni propagují sebelásku a mně to ještě nedávno přišlo jako hloupost. Vnímala jsem to jako něco, co je zrovna "in", a tak si na sociálních sítích všichni hrají na to, jak se po fyzické i psychické stránce mají hrozně rádi a jsou se sebou spokojení. Jenže sebeláska bude "in" vždycky - nebo by přinejmenším měla být.

"Jak se naučíme sobě dávat a projevovat lásku, tak budeme dávat lásku druhým a od druhých ji přijímat. Úroveň naší sebelásky určuje, jak budeme schopni milovat a jak nás budou milovat druzí."

Mám takové vlastnosti, které na první pohled působí nevinně až možná pozitivně, ale ve skutečnosti mi dost často komplikují život a ubližují. Jsem obětavá, a tak bych pro osoby, které mám ráda, udělala cokoliv na světě… a já si ty osoby oblíbím hodně rychle, dost se na lidi citově vážu. A tak se stalo, že jsem na první místo postupně tři různé osoby, udělala z nich střed vesmíru a sebe jsem při tom úplně zazdila. Táhlo se to dlouhé dva roky, než mi začalo docházet, že to takhle nejde a že sebeláska nemá být vnímaná jako klišé, protože je důležitá.

Považuji za nutné podotknout, že s ani jednou z těch osob jsem neměla vztah, nebyli to partneři. Přesto mezi námi bylo Něco. A to Něco vždycky rychle vzplanulo a po chvíli zase uhaslo. Byla jsem třikrát odmítnutá a pokaždé chtěla znát odpověď na otázku: "Proč, co je na mně špatně?"

Nechápala jsem, jak ty osoby můžou po tom všem odejít, vždyť to vypadalo tak nadějně! To je to nebolí? To to bylo z jejich strany tak moc vlažné, že ani nemají výčitky svědomí?

Mám spoustu skvělých kamarádek, které mi snad tisíckrát řekly: "Vykašli se na to!" A já věděla, že mají pravdu, ale nedokázala jsem se na to vykašlat. Nechtěla jsem se smířit s tím, že jsem těm lidem tak moc ukradená a že prostě odešli.

Dělala jsem scény, brečela, prosila, křičela, omlouvala se. Tohle všechno stále dokola. S každým takovým výstupem jsem ztrácela svou cenu. Nejen v jejich očích, ale hlavně v těch svých, což mi dochází až takto zpětně.

Říká se - do třetice všeho dobrého. Já bych to změnila na - do třetice všeho nejhoršího. Nejen, že jsem dělala ty scény, já snižovala svoji hodnotu ještě předtím, než to mezi námi skončilo. Nikdy jsem nepotkala člověka, který by měl potřebu být tak moc akční, jako On. Bylo mi to sympatické, líbilo se mi, že nesedí doma na zadku a doopravdy žije. Jenže! Nic jsem od něj neslyšela tak často jako větu: "Nemám na tebe čas." nebo "Nebudu na tebe mít čas." A víte co? Mně to bylo jedno, spokojila jsem se s tím, že si na mě ten čas udělá jednou za dva až tři týdny. Brala jsem to tak, že se opravdu snaží, ale prostě ten čas nemá, a tak jsem přiběhla vždycky, když písknul. Dokonce jsem si vzala volno v práci a jela přes celou ČR, jenom abych s ním mohla strávit víkend… a aby mi o týden později řekl, že to takhle nechce, že mi nechce ubližovat a že je konec. A můj svět se v tu chvíli potřetí zhroutil.

Potom mi začalo docházet, že on na mě ten čas neměl, protože ho nechtěl mít. Všechny ty svoje aktivity dělal, protože je prostě dělat chtěl, ne protože by je dělat musel. On se asi kvůli mně stejně moc nechtěl snažit, protože jsem se od něj ještě dozvěděla že jsem taková a taková… což mě dost ranilo a obrečela jsem to. No a samozřejmě jsem to brala tak, že to je moje chyba, že já jsem špatná, a proto to dopadlo, jak to dopadlo.

Nepíšu to proto, abych na něj (na ně) házela špínu. Jen jsem chtěla uvést, jak to může vypadat, když si člověk sám sebe dostatečně neváží. A hlavně jaké události předcházely mému "prozření".

Nevěnujte svůj čas a energii lidem, kteří nejsou ochotní věnovat svůj čas a energii na oplátku zase vám. Nedávejte nikomu pocit, že přiběhnete, když si na vás jednou za čas milostivě vzpomene. A pokud odejde, nechte ho - prožijte si tu bolest a jednou se pozastavíte a dojde vám, že vám bez něj je opravdu líp, ačkoliv jste si mysleli, že bez něj nemůžete žít a už nikdy nebudete šťastní. Jasně, že budete!


A hlavně si proboha nemyslete, že to byla vaše chyba a že na vás je něco špatně! Původně jsem psát, co mi ten dotyčný přesně vytkl, ale cítím, že teď se to sem tak nějak hodí. Byla jsem vyšší než on, ne o moc, ale byla. No a naivně jsem si myslela, že mu to nevadí. Jenže ono mu to vadilo a údajně to pro něj bylo "nepřirozené" a nemohl si na to zvyknout. Měla jsem v tu chvíli chuť si uříznout nohy. Je mezi náma konec protože jsem vysoká?? Tragédie, chápete.

Jo, jsem vysoká, ale to přece není žádná vada. Navíc z toho můžu udělat přednost. Udělá on přednost ze svého hloupého postoje, že je nepřirozené, když je holka vyšší než kluk? Těžko. Takže rada pro vás - pokud vám někdo třeba řekl to samé co mně, tak nebrečte. Běžte si radši koupit boty. Na podpatku, samozřejmě.

Mohla bych tady psát dál a dál. O vztazích, o sebelásce, o tom, jak mít rádi sami sebe a jak se vyrovnat s tím, když vás někdo nemá rád… ale toho na internetu jistě najdete spoustu. Takže teď už vám jenom zopakuji, ať místo ve svém srdci dáte v první řadě sobě, abyste nedopadli jako já. A dám vám sem tenhle skvělý úryvek od A. S. Puškina z díla Evžen Oněgin…

"Komu dát důvěru a lásku?
Koho nic k zradě nepohne?
Kdo vsadil by nás do obrázku,
skočil by pro nás do ohně?
Kdo neroztrousí o nás klepy?
Kdo k našim chybám bude slepý?
Kdo strpí naše nálady?
S kým nemůžem být neradi?
Věříte, že vás někdy nebe
tak blízkou duší obdaří?
Můj velectěný čtenáři,
milujte jednoduše... sebe!
Pro sebe těžko na světě
vhodnější objekt najdete."

 

Co dělám a kým momentálně jsem

4. srpna 2018 v 10:11 | Míša |  Ze života
Jmenuju se Michaela.

To teda není momentální, tak se jmenuju už dlouhých 20 let. Drtivá většina lidí mi říká prostě Míšo a pár lidí Michalo. Třeba mamka mi tak říká, když jí zrovna něčim štvu, což se děje dost často. Ségra mi tak říká, protože přece nebude svoji sestru oslovovat nějak hezky (jako třeba Míšo). No a přítel mojí kamarádky mi tak říká, protože se navzájem rádi psychicky šikanujeme. Pak mám kamarádku, co mi říká většinou "hej ty krávo", ale ona je nejlepší, takže mi tak říkat může a já jí to můžu oplácet. Mám taky kamarádku, co mi říká Ďáble nebo Satane, což taky může, protože ona je taky Ďábel a Satan v jedné osobě. Jo a pak mám taky kamarádku, co mi říká "hej kámo" i když ví, že to nesnášim. A tak.


Byla jsem zaměstnaná v sociálních službách.

Ještě pár dní zpátky. Na pozici noblesně nazvané jako Kontaktní pracovník v nízkoprahovém zařízení pro děti a mládež. V praxi toto zaměstnání vypadá asi takhle - sedíte v klubu, rozletí se dveře a vtrhne tam banda puberťáků, kteří na vás nejsou vůbec zvědaví a chtějí buď heslo na wifinu nebo půjčit váš pracovní notebook. Vy je ale nemůžete nechat jen tak, a tak se začnete ptát co je u nich nového a jak to jde ve škole a připadáte sami sobě otravní, protože přesně takhle se vás vždycky ptali rodiče. A těm puberťákům taky připadáte otravní, protože přesně takhle se jich ptají rodiče, takže se dočkáte odpovědi "nic". Spokojíte se s tím nic, vydáte heslo na wifinu i svůj notebook a pak dvě hodiny posloucháte hudbu tak hlasitou, že vám praskají ušní bubínky, a těšíte se až všichni zase vypadnou.
Skončila jsem z jednoho prostého důvodu...


Budu se stěhovat do Prahy.

"Cože? Vždyť ty Prahu nesnášíš!" řekli snad všichni, komu jsem to oznámila. Všichni totiž vědí, že nesnáším davy lidí, velká města, davy lidí ve velkých městech a tak. Sice miluju tu lesy a horami obklopenou díru, ve které jsem vyrostla, ale po dvaceti letech cítím, že je čas na změnu. Opět. Půl roku to byl Hradec Králové a teď dám šanci i té nenáviděné Praze.


Objevila jsem v sobě cestovatelského ducha.

Asi teda. Jednoho krásného rána jsme se s kamarádkou probudily a shodly se na tom, že bychom někam rády vyrazily… a asi za hodinu jsme měly letenky do Irska. Na rozdíl od mých rodičů jsem z toho samozřejmě měla hroznou radost.

"Kam přesně chcete jet?"
"Nevim, všude.

"Kde budete spát?"
"Nevim, někde."

"A co tam budete dělat?"
"Nevim, něco. To se všechno vymyslí za pochodu."

A taky že se to vymyslelo. Jezdily jsme stopem s jednou krosnou a jedním menším batohem, dostávaly se na náhodná místa, spaly v hostelech s cizíma lidma (a s chlápkem z vězení), utratily strašně moc peněz v McDonaldu a strávily dlouhých 12 hodin na letišti. A jelikož vyrazit s pár věcmi a bez konkrétního plánu bylo jedno z našich nejlepších rozhodnutí, tak už máme vymyšleno, kam vyrazíme příští rok. No, a protože kamarádka mezitím bude hlídat děcka v Norsku, tak cítím, že bych také měla ještě nějaký ten trip spáchat.


Jsem trochu divná.

Ráda nakupuju v sekáčích, mám sbírku vysokých ponožek s obrázky a bundu, kterou pravděpodobně nosil před cca dvaceti lety něčí děda, takže se vlastně ráda oblíkám trochu jako bezdomovec. Mám skinny morče, který se podle papírů jmenuje Karla (přesněji Karlička), ale jelikož nemá žádnou srst, tak jsem jí překřtila na Plešku a říkám jí Pléšo, Plešičko, Plešino atd. atd. Miluju pásovce, nemá to žádný důvod. Nesnáším chodit na párty, ale vezměte mě na oldies a budu na hity Michala Davida, Helenky Vondráčkový a dalších pařit celou noc.


Jsem i trochu normální.

Mám ráda jídlo, miluju kebab a pizzu a fast foody. Ráda sedím dlouho do noci s kamarády a povídám si o všem možném. Miluju objímání. Baví mě číst knížky, a ještě víc mě baví psát své vlastní, i když jsem ještě nikdy nic nedopsala. Mám ráda tradice, které dodržujeme s "rodinou", která vlastně ani biologickou rodinou není, ale skoro jako kdyby byla, chápete. Strašně ráda poznávám nová místa a strašně ráda se vracím na Pálavu. Ráda fotím, všechny a všechno. Miluju vzpomínky, a tak si všechno dávám na nástěnku nebo ukládám do papírové krabice. Baví mě dělat hlouposti, ze kterých by moji rodiče asi padali do mdlob, ale jak řekl kamarád, když jsme nelegálně vyšplhali na střechu městského stadionu a pozorovali východ slunce - to nejsou hlouposti, to jsou zážitky.


Jsem prostě člověk.

Podle ostatních jsem přátelská a hlavně obětavá. Občas umím být i protivná a občas otravná, čímž nevědomky nutím k protivnosti ostatní. Občas jsem vtipná a občas trapná. Dost často nevím, co chci dělat se svým životem a dost často dělám hloupá rozhodnutí. Nemám žádný skvělý plán, podle kterého celý život pojedu. Můj plán je nemít konkrétní plán, prostě jen dělat to co zrovna chci a odejít, když zjistím, že to vlastně není to pravé.

Jsem Míša, ale klidně můžete říkat nějak jinak, vymyslet své vlastní oslovení. Těší mě.